Cizinec

„Prosímvás, mohl bych si k vám přistoupnout?“ Srdce se mi div nezastavilo. Neodvážila jsem se ohlédnout. Já věděla, že se mi to jednou vymstí. Má neopatrnost. Má troufalost.

Hluboký nádech.

Ticho.

Ticho?

Ještě pár tisíciletých vteřin úzkosti. Snad se mi to jen zdálo. Protože kdyby ne, hlas by nejspíš, odhadovala jsem, patřil vysokému, mohutnému muži kolem třicítky, a ten muž by stál za mnou a oslovil by mě. Teď, za tmy, v pět hodin ráno.

„Promiňte, udělal jsem snad nějakou chybu?“

Já teda určitě.

„Gramatickou, stylistickou? Nebo mluvíte jiným jazykem?“

Ne, to se mi určitě nezdá. Ohlédla jsem se.

Proboha!!! TO, co stálo za mnou, nebyl člověk. Něco takového jsem v životě neviděla. Vypadalo to…nepopsatelně. Jako biologický organismus, ano. Ale ne z naší planety, určitě ne.

Nevím přesně čím, ale podíval se mi do očí. „Jé, vy jste opravdický člověk!“ zašeptal.

Kdo je to? CO je to? Že by se mi všechno vážně jen zdálo?

Jak jinak najít odpověď, než se zeptat.

„Řekněte mi, že se mi tohle jen zdá,“řekla jsem zpříma, ale vyděšeně.

„Proč by se to mělo zdát VÁM?“

„To je jedno, komu. Hlavně ať to není skutečnost!“

„Skutečnost?! Vy lidé jste zvláštní. Používáte tolik zbytečných slov, a důležitá zapomínáte.“

To přece není možné. Já tady stojím a povídám si s…s kým proboha?

Tentokrát jsem promluvila s alespoň předstíranou kuráží. „Kdo vlastně jste?“

„Prý KDO jsem! Jak zvláštní. Víte, pocházím z planety D300GF1“

„Takže jste fakt mimozemšťan?“

„Naštěstí.“

„Proč naštěstí?“

„Protože na naší planetě nepokládáme takové divné otázky.“

Ráda se ráno, chvíli před rozbřeskem, jen tak procházím. Bláznivé, říkáte? Nyní mohu konstatovat, že bláznivé nápady přivolávají ještě bláznivější události. Ano, potkala jsem mimozemšťana. Vyprávěl mi, jak k nám přiletěl, protože si chtěl prohlédnout lidi. A jak tu už dobrou hodinu bloudil, mezi šedými paneláky, pod černou oblohou.

„Nepřiletěl jsem moc pozdě?“

„Proč pozdě?“

„Žádní lidé, kromě vás, tu nejsou!“

„Ach tak, no spíš jste dorazil moc brzo. Všichni ještě spí.“

Procházeli jsme se kolem bledě hnědých stromořadí, posledních zbytků přírody (či snad jejích napodobenin) v tomto městě. Ve městě, které nemám ráda. Proč? Protože je to město. Umělé. Víte, mám ráda umění, ale to s umělostí nemá, kromě prvních tří písmen, nic společného. Je pravým opakem.

Procházeli jsme se v zapadlých uličkách mezi vysokými stěnami umělých skal. Tu a tam se v nich rozsvěcela žhavá světýlka umělých jeskyní. Můj společník si toho všiml.

„Co je to?“

„Lidé vstávají.“

„Ovládáte světlo?“

„Spíš ho umíme vyrobit, totiž…přivolat…totiž-“

„A v každém tom čtverečku svítí člověk?“

„Ano, dá se to tak říct.“

„Kdy vyjdou ven? A…a proč vy nesvítíte?“

„Eh? To je na dlouhý vysvětlování.“

„Poslouchám.“

Procházeli jsme se a já si najednou uvědomila, že ačkoliv jdeme vedle sebe, já vedu naše kroky, a on mě následuje. Na mých bedrech tudíž ležel úděl jakési průvodkyně po naší planetě. Což vlastně znamenalo obrovskou zodpovědnost, alespoň podle mého názoru. Znervózněla jsem. A, snad instinktivně, zastavila.

Krátce jsme se na sebe dívali. Jen krátce, protože, tváří v tvář této absurdní situaci, jsem měla z dlouhého mlčení strach. „Proč jste sem vlastně přiletěl?“

„Ze stejného důvodu, proč se mě na to ptáte.“

Další chvilka ticha. Můj mozek pracoval na nejvyšší výkon. Proč jsem se ho ptala? Ze strachu? Ze zvědavosti? Jen tak? Protože mi připadalo přirozené se zeptat? Nebo snad…protože mi připadalo nepřirozené se nezeptat? Nebo kvůli všemu najednou?

A pak mi to došlo.

„Už vás chápu,“ řekla jsem. Ani jsem nic říkat nemusela. On to poznal. I to, že jsem poznala, že to poznal. Takto jsme se tedy stali přáteli. Já a cizinec z vesmírných dálek.

Procházeli jsme se a neprohodili jediného slova. Přesto jsme si povídali. Došli jsme až na dohled zastávky autobusu. Teď už svítilo mnoho oken a já opět dostala strach.

„Co uděláte, až vás lidé uvidí?“

„Neuvidí mě.“

Ještě chvíli jsme tam stáli.

Najednou začali pomalu přicházet. Nejdřív jeden, dva…tři. Pak ve stále větších skupinkách. Lidé. Přicházeli a odcházeli. Přicházeli a odjížděli ve zprvu poloprázdných autobusech, nebo se nořili do hlubin chodeb metra. Bylo jich čím dál víc.

„Takže tohle jsou oni, lidé?“

„Ano, ale to je přece jasné, ne?“

„Nic není jasné.“

„Já jsem člověk. Oni vypadají stejně jako já. Je to jasné.“

„Nic není jasné.“

Teď už jich bylo opravdu hodně. I ve mně vzbudilo překvapení, kolik se jich za pár minut vystřídá na pár zaprášených metrech čtverečních. O mimozemšťanovi ani nemluvím, ten působil překvapeně od začátku. Budil dojem, jakoby bylo přirozené neustále se něčemu podivovat, což jsem ovšem považovala za samozřejmost. Byl koneckonců cizinec na výletě, žejo?

„Oni nevědí, jak je vaše planeta malá, že ne?“

„Proč myslíte?“

„Protože jinak by tak nespěchali.“

„To nechápu.“

„Tímhle tempem ji můžou za váš průměrný sedmdesátiletý život celou procestovat třikrát.“

Můj nový kamarád měl výbornou výslovnost. Přímo učebnicovou. Očividně oplýval také strohými učebnicovými znalostmi ohledně naší planety. Nevím, z jakého zdroje čerpal, ale věděl toho hodně. Působil strašně sebevědomě. Jeho podivné otázky vůbec nezněly hloupě. Naopak, pokaždé, když se mě ptal, litovala jsem, že jsem jeho otázku už dříve sama nepoložila. Někomu, komukoliv.

„Ach, ale oni necestují kolem světa.“

„Divné. A kam všichni jedou?“

„Do práce, do školy, na nákup…“

„Cože?! Proč tam jezdí?“

„Musí tam…a taky trochu chtějí. Ale spíš…já nevím…“

„Neuvěřitelné. Takový systém!!! A vy nikam nemusíte?“

„Musím do školy, ale ještě mám dost času.“

Stáli jsme tam ještě pár minut. Červené digitální hodiny na stožáru ukazovaly červených sedm hodin. Dosud tmavá obloha se na východě z krajů pomalu projasňovala.

„Co je to, ten žlutobílý pás?“

„Za chvíli vyjde slunce.“

„Za jak dlouho?“

„Asi za deset minut.“

Na zastávku zrovna přijel autobus číslo 200. Otevřel dveře a davy se hrnuly dovnitř. Ne lidé, davy.

„A oni se jedou podívat na kopec, na východ slunce?“

„Ne. Ale já se na něj dívám každé ráno.“

„Chci ho vidět.“

„Tak nastoupíme, ať to stihnem, pojďte.“

S jistotou průvodkyně jsem vykročila směrem k autobusu. Jenže se stalo něco strašného. Alespoň mi to v ten moment tak přišlo. O mojí ruku lehce zavadilo cosi nepříjemně studeného. Dotek mimozemšťana. Lekla jsem se. Zase jsem dostala strach, dosud nepoznaný.  Živočišný, nezvladatelný. Strach o život? Nevím, o co. Ale strach. A pak už nic. Vlastně ne. Pak jsem stála na kopci. Přede mnou se rozprostíral nádherný východ slunce, vedle mě lehce vibrovalo rosolovité stvoření.

Kde to jsem?

Aha, tady to znám! Vždyť sem chodím každé ráno!

A kdo je tohle? Vždyť to je…to je můj kamarád mimozemšťan!

Konečně jsem si vzpomněla. Ohlédla jsem se. Opodál odjížděl ze zastávky autobus číslo 200.

„Sakra, co to bylo?! Jak jste-„

„Říkala jste za deset minut na kopci. Tak jsme tady.“

„Jak jste nás sem dostal?“

„JAK? Prostě jsem nás sem dostal.“

„A…kde jsme byli těch deset minut?!“

„KDE? Jestli myslíte, kde jsme byli tehdy, než jsem nás dostal sem, na kopec, deset minut poté, co jsme byli pod kopcem před deseti minutama, tak jsme byli pod kopcem před deseti minutama.“

Můj mozek pracoval nad rámec nejvyššího výkonu a stejně se v tom ztratil. Mlčela jsem. I cizinec chvíli mlčel, což jsem uvítala. Pak zase promluvil. Zvláštním, zvonivým hlasem.

„To je nádhera.“

„Já vím,“ vyhrkla jsem radostně, přesvědčena že mu zase rozumím“, Chodím sem opravdu každé ráno. Nikdo z mých přátel to neví, smáli by se mi. Jsem ráda, že vy mě chápete.“

„Ano,“ pokračoval zpěvně“, je to skutečně krásný chodník.“

„Chodník?!“

„Ano, a podívejte, támhleta pouliční lampa! Ta je nejkrásnější. Nebo…že by byla hezčí ta víc vlevo?“

„Pouliční lampa?“

„Proč vy lidé nic nechápete?“ Jeho hlas už nezněl melodicky. Naopak, byl plný disharmonie.

To byla rána přímo do srdce. Ještě před chvílí jsem se radovala, jak jsme si s mým novým kamarádem blízcí. Dosud mluvil pouze se mnou o ostatních lidech…a najednou mě přiřadí k celé společnosti, k celé mase, a ještě takovým vyčítavým tónem.

„Ale ano, chápeme! Alespoň někteří…máme schopnost chápat, věřte mi!“

„Přemýšlíte vy vůbec někdy?! Vždyť se akorát odevzdaně pohybujete v jakémsi podivném systému! Jako mezi ozubenými koly nepochopitelného řádu! Jako-„

Poprvé jsem mu skočila do řeči.

„Občas přemýšlím, jestli má naše jednání nějaký smysl.“

Neměla jsem to dělat.

„Smysl?! Smysl je jen lidský pojem! Lidský! Pojem!“

To nebyla disharmonie. Spíš kakofonie.

„Prosímvás, nezlobte se už. Je mi to líto.“

„Co je vám líto?“

„Že vám nerozumím.“

„Vždyť jste to ani nezkoušela.“

„Dobrá, povězte mi tedy…jak bychom podle vás měli věci chápat?“

Ještě než mi odpověděl, nějak jsem poznala, že zase ladí zvukomalebný hlas.

„To nevím. Ale my- na naší planetě -obdivujeme její krásu. Nikam nespěcháme, nikam se neženeme, jen obdivujeme a objevujeme. Naše planeta je nádherná, kdybyste jen viděla jak! Je na ní tolik z čeho se radovat. Je na ní tolik věcí ke zkoumání. Tolik možností. Tolik radostí a žádné problémy. Na naší planetě je každý problém jen převlečená příležitost. Každé neštěstí jen ukázka rozmanitosti života. Každý-“

Opět jsem mu skočila do řeči.

„Tak vidíte, proto vás nikdy nemohu pochopit.“

Opět jsem to neměla dělat.

„Proč myslíte?! Proč byste nemohla?“ Lavina falešných tónů.

„Žijeme každý jinde.“

„A co má být?“

„Nikdy jsem na vaší planetě, v těch strašných vesmírných dálkách, nebyla.“

„A co má být?“

„Možná, kdybych věděla, jak vypadá...“ vteřinu, dvě jsem sbírala odvahu, „Mohl byste mě na ní vzít?“

„Mohl. Klidně bych to udělal, ale nevidím důvod.“

Takhle napsaná ta slova vypadají stroze a odmítavě, ale zněla úplně jinak. Trochu nechápavě, trochu lítostivě a, k mojí radosti, hodně přátelsky.

„Tak mi alespoň popište, jak vaše planeta vypadá. Povrch, atmosféra, příroda, a tak.“

„Naše planeta? Jak vypadá?“

„Ano,“ znejistěl mě, ale trvala jsem na svém. „Jak vypadá vaše planeta?“

„Vypadá úplně stejně, jako ta vaše.“