02 Dveře.

(Co když teď čtete něco úplně jiného, než jsem sem já ve skutečnosti napsala???)

Pan Adams měl svou práci rád.

Nad jeho dřevěným psacím stolem se mezi paprsky slunce ospale vznášel dým. Tak jako každý všední den mezi devátou a sedmnáctou hodinou. Nikdy ani neuvažoval, že by mohl s kouřením přestat. Doutník v ruce dokonce považoval za nedílnou součást své pracovní image. Zatímco pomalu listoval včerejším výtiskem sportovního deníku, mezi prsty mu pomalu dohořívala poslední žhavá bludička dnešního dne. I venku se stmívalo. Na nástěnných hodinách se malá ručička natahovala po čísle pět.

„Martin Adams, kriminální detektiv“, stálo na zlatém štítku z vnější strany dubových dveří jeho kanceláře. Už se těšil, až si za pár minut ten nápis přečte při jejich zamykání. V té chvíli ještě nemohl tušit, že se v lesku zlatého štítku právě odrážejí oči jeho nejpodivnějšího klienta.

Klepity, klep, rozeznělo se staré dubové dřevo.

„Dále,“zamručel detektiv polohlasně. Pak se jeho pohled s těma očima setkal.

Zvláštní oči. Světlé, bledé, modrošedé.

„Dobrý den. Potřebuji vaši pomoc,“ usmál se stařík, kterého v té chvíli stále ještě rámovaly dveře. Usmál se smutně a jeho ústa přitom vypadala, jako by byla v závorce.

„Beze všeho,“máchl ležérně rukou detektiv. „Pojďte dál.“

Pan Adams měl svou práci rád.

Bělovlasý muž se pomalu blížil na druhý konec místnosti. Nevypadal, že by nedokázal jít rychleji. Jeho chůze nebyla unavená, ale váhavá. Jakoby se bál každého dalšího kroku.

„Víte, věc se má tak,“ spustil po třetím našlápnutí,“že se mi stalo něco neuvěřitelného.“

„Povídejte.“

„Včera večer jsem otevřel dveře svého pokoje, pane detektive. Chtěl jsem jít spát.“

„Kolik bylo hodin?“

To už stařík došel až k Adamsově stolu. Bledýma rukama se opřel o opěradlo mahagonové židle.

„No, netuším kolik přesně, kolem sedmé, půl osmé. Chodím spát brzy. Ale proč se na to ptáte?“

Světlé, bledé, modrošedé. Jako dva opály.

„Inu, to víte, profesní zvyk. Nebo deformace, chcete-li,“ pokusil se Adams o žert.

Muž se zasmál.

„Já věděl, že jste ten pravý, kdo mi pomůže. Jaroslav Klivý, detektive“ řekl.

Pak poněkud křečovitě natáhl paži. Jakoby mu něco podával. Ten postoj detektiva zmátl. Trvalo dvě dlouhé vteřiny, než pochopil, že mu podává ruku.

Nikdy jí neměl přijmout. Protože tím letmým stiskem, jako by stiskl spoušť.

Vstal. „Těší mě,“ zamumlal, a zpoza dvou opálů sledoval ručičky na hodinách. Neměl by dělat přesčasy. Po pracovní době se v kanceláři už nemůže stát nic dobrého. Nebo alespoň nic lepšího, než během pracovní doby.

„Co mě však netěší-mám už pár minut po práci. Je váš případ naléhavý, pane Klivý?“

„Chodí za vámi lidé i s případy, které naléhavé nejsou?“

„Ne, nechodí. Ale někteří si to nechají namluvit.“

Opály se zaleskly.„Dobrá, tak schválně, jestli mě přesvědčíte. Dejte mi minutu.“

„Poslouchám.“

Tik-ťak, ťik-ťak.

„Nuže, jak jsem začal, včera večer jsem otevřel dveře svého pokoje.“

„Hmmm.“

„Chtěl jsem jít spát. A že jste se ptal-bylo kolem sedmé, půl osmé večer.“

„Hmmm.“ Detektivovy oči bezděčně těkaly v rytmu vteřinové ručičky.

„Tedy otevřel jsem dveře svého pokoje, jenže… můj pokoj tam nebyl.“

Tik-ťak, ťik-ťak.

Teď už se chytil opěradla své židle i detektiv. „Cože?“

„Ano, pane,“ zašeptal stařík. „Můj pokoj tam nebyl. Víte, bydlím v jedenáctém patře, takže kdybych si toho nevšiml a udělal krok dopředu, tak-„

„To stačí,“ povzdechl si pan Adams. „Pane Klivý, přesvědčil jste vy mě, opravdu. Přesvědčil jste mě, abych vás poslal k psychiatrovi, ten vám pomůže. Dám vám telefonní číslo.“

„Já říkal,“ zasmál se nahlas hubený muž, „že je to neuvěřitelné.“ Pak opět zvážněl. „Věděl jsem, že mi nebudete věřit. Sám jsem nejdřív pochyboval o svém zdravém rozumu, ale copak můžu, pane detektive, copak můžu nevěřit svým očím? Copak můžu přestat spoléhat na své smysly?! Potom bych,… potom bych si ani nemohl být jistý, že jsem tady, ve vaší kanceláři, že s vámi mluvím. Chápete?!“

Bělovlasý muž s opálovýma očima mluvil naléhavě, jako mluví hrdinové v amerických filmech, kteří mají pár vteřin před smrtí poslední šanci něco říct. Nejen, že tak mluvil, on tak dokonce i vypadal.

V té chvíli se v detektivovi něco pohnulo. Snad lítost, či soucit? Nebo obyčejná láska k lidské bytosti? Nebo workoholismus? Ať už to bylo cokoliv, přinutilo ho to říct: „Dobrá, posaďte se. Probereme váš případ. Tady a teď.“

Opály se rozzářily. „Já to věděl, děkuji. Já to věděl, že nejsem blázen. To musím říct své ženě! Psychiatr by se mi všechno akorát snažil vymluvit, ale vy mi věříte! Věříte mi, viďte?“

Detektiv si vzpomněl na svou dcerku, která mu včera tvrdila, že si jí dávno mrtvý člověk přidal do přátel na facebooku. Vzpomněl si, jak se s ní kvůli tomu pohádal a jak potom zachmuřele odešla do svého pokoje. „Ano, věřím vám, pokračujte.“

„Já jsem ty dveře okamžitě zavřel,“ začal stařík a hned se odmlčel. „To se rozumí, venku byla hrozná zima, přece tam nebudu stát v průvanu.“ Dodal omluvně.

„Zkusil jste je znovu otevřít?“ Vyptával se pan Adams trpělivě.

„Ano, ano, ale nejdřív jsem zavolal svojí ženu. Ona je moc milá a chytrá nedám na ní dopustit. Ale občas, no, občas nemá pro moje problémy moc pochopení. A taky jí trápí revma, a špatně chodí. Takže než jsem jí přesvědčil, ať se přijde podívat…a než přišla… uběhlo mnoho času.“

„Kolik času?“ vyhrkl hned detektiv, a napadlo ho, že na té profesní deformaci asi přece jen něco bude.

„No, tak dvě minuty…ale klidně to mohlo být i deset…nebo pět…“

„Dobrá, dobrá, pokračujte.“

„Tak ona přišla a samozřejmě mi nevěřila. Prý, že jsem už starý a senilní a tak dále. Tak jsem znova otevřel ty dveře.“

„A?“

„Ehm, můj pokoj tam zase byl. Všechno na svém místě. Ale jak jsem říkal-uběhlo mnoho času! Pane detektive, to se musí prošetřit! Může se jednat o spiknutí. A nejde jen o mojí osobu, tohle může být velmi rozsáhlé nebezpečí!!! Už zítra se v novinách možná dočtete o padesáti podobných případech. A ne každý může mít to štěstí, že si nebezpečí všimne! Někdo třeba vypadne ven! Prosím vás…“

Opály se na detektiva blyštily v očekávání a jemu se stalo něco, o čem si myslel, že se mu v práci nikdy nestane. Nevěděl, co klientovi poradí, až přestane mluvit.

„…prosím vás. Musíte s tím něco udělat. Musíte zjistit, jak se to stalo!“

Ten výraz v jeho tváři, ten výraz už někdy viděl, tím si byl jistý.

Ale kde, kde?

„Jak by se pak lidé mohli cítit bezpečně, pokud se museli bát, kdy pod nimi zmizí podlaha?“

A pak si vzpomněl.

Přesně takto zoufale se tvářila jeho dcerka, když mu vyprávěla, jak ve školce zaslechla, že Ježíšek neexistuje.

V té vzpomínce opět nalezl jistotu.

„Pane Klivý, chápu, že to pro vás muselo být strašné zjištění. A stejně jako vám se to, co mi říkáte, příčí i mému zdravému rozumu, ba co víc, nahání mi to strach. Pane Klivý, chcete žít ve strachu?“

„Samozřejmě, že ne. Proto jsem přišel za vámi.“

„A já vám říkám, důrazně vám říkám, vzpomeňte si, jak jste žil před včerejším večerem.“

Stařík se ušklíbl. „Myslíte těch dlouhých 75 let? Chcete mi poradit, abych tak žil dál? Abych na svůj strach zapomněl? Chcete mi poradit, abych zahodil novou zkušenost a žil spokojeně…v nevědomosti!?“

Pan Adams svěsil ramena. Takhle jeho tenkrát pětiletá dcerka nereagovala. Očividně narazil na věkový rozdíl celého života. Člověku, který stál před ním, nic nevymluví. Může mu ale aspoň dát naději. A umlčet ho.

„Pane Klivý, váš případ samozřejmě budu prošetřovat. Jen vás chci poprosit, abyste o tom, co jste zažil, nemluvil, jistě si uvědomujete, jakou paniku by mohlo vyvolat rozkřiknutí takových informací.“

Opály pohasly. Stařík se otočil, a překvapivě rozhodným krokem si to namířil ke dveřím.

„Vůbec žádnou, detektive,“ stařík, zády k němu, opět šeptal. Mezi prsty svíral měděnou kliku. „Protože by mi nikdo nevěřil, stejně jako mi nevěříte vy. Nikdo by mi totiž věřit NECHTĚL.“

Dveře téměř obřadně otevřel. Na okamžik se zastavil před výhledem do široké chodby.

„Škoda,“ zamumlal „Nashledanou, pane detektive.“ Klika cvakla. Pan Adams zůstal v kanceláři sám.

Vstal. Přisunul svojí židli ke stolu. Pomalu sroloval noviny, a zároveň se druhou rukou napůl nasoukal do kabátu.

Noviny schoval do levé kapsy, přitom se už celý zahalil do černé kůže. V pravé kapse nahmatal klíče. To už byl na půli cesty ke dveřím. Levou rukou sáhl po klice. Byla ještě teplá, jak se jí stařík před chvílí křečovitě držel.

Zhluboka se nadechl.

Přes rameno se ještě rozhlédl po své kanceláři.

Pak se znovu podíval na kliku.

Co se to…

Znovu se zhluboka nadechl.

No tak, přece nejsem blázen, pokáral sám sebe.

Se zavřenýma očima otevřel dveře.

Pak otevřel i oči.

Díval se do známé široké chodby, vydlážděné luxusním lesklým mramorem.

S úlevou vydechl. Obrátil oči v sloup.

Nejsem blázen! Blázen byl on.

Blázni jsou vždycky ti druzí.

Vykročil, a kamkoliv ten večer vedly jeho kroky, všude je doprovázel vítězným úsměvem.