190 metrů pod zemí

23. 11. 2009 14:45:27
V prostorách nepřístupných jeskyní, vmáčknut v bahně mezi ostré stěny skal, člověk přestává být člověkem.
Já, matné svitýlkoJá, matné svitýlkoFoto archív K.Moudrá

Včera jste prolezl tajné prostory kolem bývalého protiatomového krytu v jeskyni Výpustek i mýty opředené dlouhatánské chodby v Býčí skále. Máte za sebou sedm hodin v podzemí, v místech nepřístupných veřejnosti. Bolí vás celé tělo a vy víte, že to nejtěžší vás teprve čeká. Jeskynní systém Rudické propadání.

 

Stojíte před průrvou ve skále. Říkáte si, to není možné. Pak rozsvítíte čelovku, nadechnete se první várky nemilosrdně chladného jeskynního vzduchu... a jste uvnitř.

Pod vámi se ve tmě rozevírá první, třicetimetrová prospast. Posvítit do ní nemáte odvahu. Mezi vašimi prsty prokluzuje letité, zabahněné lano. Víte, že pustit jej, znamená umřít. Tak se držíte.

 

Podzemní vodopád už z dálky přehluší všechny zvuky z okolí. Neslyšíte zrychlený šum vašich plic, neslyšíte tlukot vašeho srdce, nedovoláte se kolegů o žebřík výš a níž. Slyšíte pouze ten šílený hukot masy vody.

 

Všechny smysly se slijí v jeden, zprostředkovaný matně oranžovým světýlkem, pevně přimknutým k masivní helmě na vaší hlavě. Spolu s ostatními jste jako slabě zářící korálky, které se po tenoulinké šňůrce pomalu spouští do temného nitra země.

Nezapomněli jste na náhradní baterky, že ne?

 

Postupně stále silněji vnímáte rytmickou bolest vašich svalů. Neodkladný nářek těla.

Raz-dva, raz-dva...

Tahle příčka už bude určitě poslední, nalháváte si. Jako by s blížícím se koncem utrpení stoupala vaše odvaha.

Raz-dva, raz-dva

Pak šlápnete na skálu a... dopotácíte se k dalšímu žebříku. Váš sebeklam začne nanovo. Vaše vnitřní milosrdná lež.

Raz-dva, raz-dva

Já nejsem člověk

Jsem stroj na slézání žebříků

Tohle snáším věčně

Raz-dva, raz-dva

Pokud nespadnu

Nesmím spadnout!

Raz-dva, Raz-

Žbluňk.

 

A jste dole, hurá! Přelétnete pohledem přes nadšené tváře ostatních a, ještě oslněn jejich baterkami, sesunete se do bahna k nejbližšímu ostrému kameni. Ó, blaženosti! V následujících minutách zbývá jen čekat, až úspěšně slezou dolů i ti, co byli za vámi. A čím byste si měli zasloužené lelkování zpestřit lépe, než sledováním, jak zdolávají poslední žebřík?

Proboha, to je vážně tak vysoko?

Ale ne, ségra, prosím, nenakláněj se nad tím vodopádem!

Copak nevidíš, jak jsi proti té hloubce nicotně malá?

A drž se pevně! Pevně! Na pokraj popraskání prstů!

Drž se!

Nemůžete se na to dívat. Odvracíte tvář směrem k chodbě o šířce tunelu metra, kam pokračuje řeka. Za chvíli tam budete pokračovat i vy.

 

Jé, sestřičko! Ty jsi to přežila! Hurá, jupí, já mám takovou radost! Já taky!

 

Jsme tu všichni? Kolik nás vlastně bylo? Dvanáct? Tak to můžeme jít dál.

A půjdeme po těch žebřících i zpátky?

Jo, ale až za dvě a půl hodiny.

...

První zanoření po kolena do ledové vody vůbec není osvěžující. Druhé taky ne. Lýtkové svaly úpí, kolena vržou. Než se před vámi otevře nekonečný tunel, myslíte na termální prameny. Pak už nemyslíte na nic. Dvanáct světýlek se opět rozkutálí do tmy. Jdeme rychle, skoro se dá říct, že běžíme. Kdo zpomalí, toho strhne proud řeky.

 

A občas by stálo za to, zpomalit. Ne kvůli odpočinku. Abychom se mohli pořádně, opravdu pořádně rozhlédnout. Co člověka na nebezpečných podzemních prostorách láká, není jen dobrodružství. Nenasazuje život pouze pro samotné nasazování života. Jde mu o něco mnohem krásnějšího... hmatatelnějšího. O krápníkovou výzdobu. Klenotnici podzemí.

 

Vidíte lesklé, vlnité stěny, kopečky šlehačky na obrovském karamelovém dortu. Ohromné záclonky, coby zkamenělé opony podzemního divadla. To se nedá sdělit, to se nedá popsat, říkáte si, když se díváte na krápník velký jako váš děda i s cylindrem. A o pár metrů za ním se ze tmy rýsuje další... ještě mnohokrát větší. Snažíte se všechno si vtisknout do paměti, vytvořit si v hlavě jakýsi projektor, abyste pak, na povrchu, mohl vašim přátelům očima všechno ukázat. Nesmíte se však ani na chvíli zastavit, musíte jít dál.

 

Musíte jít dál, dávat si pozor, a včas si všimnout hlubokých tůní, ve kterých dávno před vaší návštěvou někdo důmyslně natáhl provazy. Jeden ve vodě, abyste na něm mohli balancovat. Druhý vysoko nad ní, na dosah rukou, abyste se měli přitom čeho chytat. Nemít promrzlé ruce a unavené, rozklepané nohy, byla by to brnkačka. Ale držíte se. Statečně. Nic jiného vám nezbývá, pokud se nechcete namočit. Věříte, že v sedmi stupních nad nulou, 190 metrů pod zemí, by to někde mezi koncem cesty a začátkem cesty zpátky byla vaše smrt.

 

Ze zakrouceného tunelu se časem formuje krátký kaskádovitý úsek, připomínající stolní vodotrysk, nebo čokoládovou fontánku. Jenže mnohem větší, studenější a...a hlubší. Abyste mohl jít dál, musíte překročit zurčící vodopádek a na chvíli vklouznout do vody. Neexistuje únik. Zpátky sám cestu nenajdete. Pořád musíte vidět světélko člověka před vámi. S ostatními jste návštěvníci jeskyní, sami jste jejich oběti. Právě strach ze samoty vás žene dál, když ztrácíte touhu objevovat.

 

Tak se do toho ponořme! Musíte do vody! Šplouch! Myslel jste, že je tam velká hloubka, ale ne až takhle velká. Jste mokrý? Teče z vás voda a těžké oblečení vás táhne k zemi. Je vám skvěle. Smějete se. Ne rozpačitě, ne překvapeně. Vůbec to nebylo tak strašné, vždyť jste to věděl, určitě jste to věděl předem.

 

Jdete dál. Jste mokrý, studený. Ale mokro necítíte, ani vám není zima. Čím více vaše tělo protestuje, tím méně ho posloucháte. Stáváte se součástí jeskyní a tuto skutečnost brzy dovedete do krajnosti. V plazivce s příznačným jménem Chodba vzdechů.

 

Vylezete po krátkém žebříčku a to, co za ním spatříte, se vám vůbec, ale vůbec nelíbí. Vejdete se do tak malého prostoru? A zbude kolem vás dost místa, abyste mohli lézt, totiž plazit se? Víte, stísněný prostor není ten největší problém. Problém je posunovat se směrem vpřed, když vás bodavě obemknou ostré skály při každém, sebemenším pohybu. Ždímají vás, vysávají vás, přivlastňují si vás. Nic z toho jim nesmíte dovolit. Musíte vzdorovat, plazit se tunýlkem k východu, který nevidíte. A tam na vás čekají, halelujah, další žebříky!

 

Když jeskyňáře opustí humor, opustí ho všechno.

 

Po dvou hodinách cesty podzemními prostory stojíte ve světle dvanácti čelovek uprostřed bludiště chodeb. Víte, že už toho máte dost. Odmítnete nabízený hlt rumu na zahřátí. Nechcete pít, nechcete jíst, nechcete spát, nechcete nic slyšet. Chcete jen konečně být zase venku. Uvědomujete si, jak je krásné denní světlo. A těšíte se, až ho uvidíte. Nejdřív k němu ale musíte dojít. Ano, stejnou cestou, jakou jste sem přišli. Ano, stejnou cestou.

 

Zas ta příšerná plazivka! Až vylezu, budu mít kosti na padrť.

Hele, ten odporný tunel plný vody!

To jako mám jít proti proudu, jo?

Ségra, pojď, honem, utíkají nám!

Musíme je dohnat!

Já už nemůžu, asi mi to urve nohy!

Musíme je dohnat, za náma už nikdo není!

Já myslím, že je.

Tak na ně zavolej.

Héééééj!

Neslyší nás.

Pomoooooc!

...

Teď už je nedoženem, já nevím kudy dál.

A šly jsme tudy vůbec?

Já nevím, proboha, ségra!!!

...

Klid, určitě šel někdo za náma.

Oni přijdou.

A co když ne?

Když ne, tak...tak...

...

Támhle jsou! Hurá, sláva!

...

 

Raz- dva, raz-dva...

Těch žebříků přece nebylo tolik

Raz dva, raz dva...

Přísahám, že jestli se dostanu ven

Jestli

Raz-dva, raz-dva...

Tak sem už v životě nevlezu, v životě ne!

Nikdy!

Raz, dva...

Ležíte v mokré trávě, slunce vás hladí po tvářích. Hurá, jsme venku. Všichni jsme venku. Hltáte očima okolní svět. Když pak jdete lesem zpátky do civilizace, motá se vám hlava. Třesou se vám ruce. A přesto jste se nikdy necítil tak...tak silně. Vaše tělo je pod oblečením žíhané modřinami. A ještě dlouho bude.

 

To bylo úžasné. Chci se tam zase vrátit!!!

Autor: Kateřina Moudrá | pondělí 23.11.2009 14:45 | karma článku: 15.32 | přečteno: 1436x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Cestování

Klára Tůmová

Konečně na pochodu

Dva dny na cestě a akce nula, nebo těch ať nežeru dvaadvacet kilometrů plus courání po civilizaci jako mám počítat? Tak dnes už první úsek přesahující dvacet kilometrů!

14.9.2019 v 12:18 | Karma článku: 10.55 | Přečteno: 209 | Diskuse

Kamila Branna

Tiermes aneb nadšenci do dějin, nepodceňujte nehumanitní obory!

Archeologická naleziště většinou skrývají své poklady daleko od civilizace, kde lze občas narazit na nevítaného průvodce z říše zvířat.

13.9.2019 v 18:35 | Karma článku: 12.07 | Přečteno: 208 | Diskuse

Jaroslav Babel

Léto roku devatenáctého (22.)

Vše dopadlo podle plánů a po měsíci skutečně pokračuji v dovolené, a tedy i ve vyprávění. Druhá letní cesta roku devatenáctého se (možná zcela výjimečně) obešla bez bloudění, navíc se odehrála částečně na nových místech.

13.9.2019 v 13:09 | Karma článku: 8.14 | Přečteno: 84 | Diskuse

Tomáš Flaška

Tak Rusko nás prý ekonomicky potrestá

Návrh ruského senátora Cekova zní na zastavení turistického ruchu. Smíchy jsem si málem kafem polil klávesnici.

13.9.2019 v 4:42 | Karma článku: 35.77 | Přečteno: 1211 |

Martin Faltýn

Z Prahy přes Istanbul do Malajsie a zase zpátky - 14

Z Kota Kinabalu do Kuala Lumpur a přes Istanbul domů. Je to vždycky vzrušující žít v nějaké rodině... a je zajímavé, když třeba narazíte na nákupní leták a můžete porovnávat nabídku a ceny s těmi u nás.

12.9.2019 v 8:08 | Karma článku: 8.50 | Přečteno: 198 | Diskuse
Počet článků 60 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1124
Autora mohou skutečně poznat pouze jeho čtenáři.

Najdete na iDNES.cz