01 Jsem lísteček na tvé tváři

24. 11. 2009 15:16:54
Uživatel/ka by si vás rád/a přidal/a do svých přátel. Potvrdit žádost? ANO „Klik.“

***

Pan Adams měl svou práci rád.

Před chvílí mu zase volali, že potřebují, aby přijel. Jistá starší paní prý našla na kraji lesa u dálnice zkrvavené tělo. Totální masakr.

Nic novýho pod sluncem, pomyslel si, když odcházel ze dveří své kanceláře. Věřil, že po třicetileté praxi ho už nic nepřekvapí. Leda by jeho kolegové našli někoho živého.

Pan Adams měl svou práci rád. Byl kriminálním detektivem.

***

Ten chudák, komu tělo patřilo, dopadl velmi, velmi špatně. Vlastně, kdyby před nehodou nebyl oblečený, nikdo by neuvěřil, že ještě včera šlo o člověka. Vypadal jako mršina. Jako manifest dekadentního umění. Jako hromádka neštěstí.

„Zajímavé,“ ušklíbl se detektiv. „Jak se mu to proboha mohlo stát?“

„Na to se ptáme vás.“ odpověděla mu černá uniforma.

„A já říkám-odvézt na pitevnu, hned,“ zamručel. „Když už nic, alespoň tam zjistí, na které straně to mělo hlavu a na které nohy.“

„Máme to ale pěkný podvečer“, pomyslel si pan Adams, když mezi rty utvořil z kouře už třetí precizní kolečko. Rámovalo výhled na zapadající slunce nad větvemi borovic, dubů a jedlí. Vůně jehličí překryla slabý zápach krve na místech, kde se mírně červenalo. Ohlédl se. Policejní konvoj mizel za obzorem. Tiše. Dokud neslyšíme vřískající houkačky, ani by nás nenapadlo, že na světě existuje zločin. Že existuje smrt. „Uvidíme, jaké zprávy přinese zítřejší ráno.“

***

Ráno bylo mlhavé. A mělo mrtvolný zápach.

Pitva ukázala překvapivý výsledek. Oběť zemřela buď na následky zranění způsobené v průběhu výbuchu, požáru, následkem skoku pod kola metra, pádu ze dvacetimetrové výšky, uškrcení, utopení, umrznutí, nebo...

„Nebo, všeho najednou, pane detektive.“

„To je přece absurdní.“

„Nó, možná. Ale naše testy jsou spolehlivé. Dokážu vám to. Vidíte támhle tu hnědočervenou skvrnu uprostřed břicha, to je ta mazlavina uprostřed, orámovanou modrými podlitinami?“ nadšeně gestikulujícímu patologovi poskakovaly brýle na nose. Někdo to musí zastavit.

„Dobrá stačí. Věřím vám. Debaty nad pitevním stolem nepatří k mým nejoblíbenějším. Proberme náš případ někde v klidu.“

„Nó, jak myslíte, detektive. Vím o skvělé restauraci, jen pár bloků odtud.“

„Raději bych zašel na kafe.“

***

Kavárna Mezi řádky sice není z nejlevnějších, ale tak dobré kafe jako tady vám jinde neuvaří. Je hořké, tajemné, a intenzivní jako život sám. Tedy pokud je váš život hořký, tajemný, a intenzivní. V opačném případě vám do něj přidají cukru a mléka, co hrdlo ráčí. Pan Adams si objednal diabetické latté, patolog čokoládové kapučíno s dvojnásobnou porcí pěny.

„Nó, a žádného podmíráka,“ usmál se na drobnou servírku.

Už cestou sem detektiv zjistil, že ač jeho nový známý pracuje v pochmurném prostředí, kde se celé dny, s prominutím, hrabe v mrtvolách, přesto neustále srší vtipem. Nebo možná právě proto. A také, že velmi rád používá slovo „no“, které až nesnesitelně protahuje.

Povídali si o popáleninách, odřeninách, hnisavých ránách, modřinách, škrábancích, bodných ranách, povídali si o životě.

Světlou, útulnou místností se linula uklidňující hudba, jinak zde bylo ticho. Ti dva byli jedinými hosty, což ovšem v detektivovi vůbec nebudilo pocit soukromí. Naopak, zdálo se mu, že mezi čtyřmi sádrokartonovými stěnami každé jeho slovo musí být zaznamenáváno. Že někde poblíž, na dosah ruky, ťuká jeho myšlenky do klávesnice nějaký šílený tvůrce povídek.

Na oválný stůl přistály velké vonící hrnečky. Pan Adams vzal opatrně za ouško ten svůj, a usrkl. Krátce se zamyslel, proč tady vlastně pořád sedí, když už mají všechny nechutné detaily o mrtvole probrány. Už by mohl jet domů, za rodinou, jako svědomitý otec a manžel, i jako člověk, který se domů prostě těší. Pak si ale všiml patologova upřeného pohledu a svého unaveného pohledu v patologových očích. „Nó, pane detektive, ještě jsem vám chtěl říct jednu věc.“

„Poslouchám,“ zamručel pan Adams s předstíranou lhostejností. Tady něco nehraje.

Ucítil dotek na ruce. Dosud sledoval jen oči svého spolusedícího, a tudíž si nevšiml, že mu něco podává. „Co je to?“ vyhrkl přísně, aby zakryl svou chybu.

„Nó, víte, našel se jistý rukopis.“

***

„Dáte si ještě něco?“ zašvitořila servírka, když odnášela druhý šálek kávy ze stolku.

Patolog se tentokrát usmál odměřeněji. „Nó, jistě, ještě jedno. A tady pro pána v uniformě něco ostřejšího. Třeba mátový čaj.“

„To nemuselo být,“ procedil mezi zuby detektiv, zatímco už alespoň posté četl z ušmudlaného, ohořelého papírku krátký text. Vlastně ne, byla to báseň.

Jsem Lísteček na tvé tváři

Kapka rosy

Letmý stisk

Jeden akord symfonie

Holá věta ve scénáři

Jsem lísteček na tvé tváři

Jsem-

Na tomto místě text končil. Možná by pokračoval dál, ale končil tam také papír. Ohořelý.

„Já to nechápu, já to nechápu. Říkáte, že jej držel v ruce?“

„Nó, ano pane.“

„Já si ale v tom, co z něj zbylo, žádné ruky nevšiml.“

„To je pochopitelné, detektive, my nejprve také ne. Ležela totiž 10 metrů daleko od těla.“

Ó, nechutnosti, pomyslel si detektiv, máš-li nějaký limit, za třicet let své kariéry jsem jej nenašel.

„Dobrá, tak dejme tomu, že jsme našli dopis na rozloučenou.“

„Nó, moc to tak nevypadá.“

„Cože?“

„Moc to nevypadá na dopis na rozloučenou, nemyslíte?“

„Proboha!“ detektivovi docházela trpělivost.„Máte pro dopisy na rozloučenou snad nějaká kritéria v učebnici slohu? Já už jich viděl spousty. Některé byly tak naškrábané, že nešly přečíst! Jiné zase plné gramatických chyb! Další-„

„Dobrá, dobrá, prosímvás, nerozčilujte se. Nó, možná vám zlepší náladu, když vám řeknu, že jsme v textu objevili jméno.“

Předposlední kapka. „Jméno?! Pro všechno na světě, já tam žádné nevidím!“ Podíval se na báseň. Pak na patologa. Pak zase na báseň. Pak mu to došlo.

Některá písmena byla zvýrazněna.

Jsem Lísteček na tvé tváři

Ka...

Lenka!

„Vidíte?“

...pka rosy

Letmý stisk

Jeden akord symfonie

Holá věta ve scénáři

Jsem lísteček na tvé tř

Jsem-

„Lenka Plahvivá! Máme jí,“ vykřikl detektiv a než stačil kdokoliv na tomto světě něco namítnout, nebo ho požádat o útratu, vystřelil ze dveří kavárny Mezi řádky.

„Máme jí!“

***

„AAARGH!“

Šílený řev protrhl klid v postranní pražské uličce a ještě v několika dalších. Ten řev měl epicentrum uprostřed detektivovy kanceláře. Kdybyste tam v té chvíli přišli, spatřili byste člověka, zlostně křepčícího kolem svého psacího stolu, jako by si opařil obě nohy. Na stole byste si mohli všimnout svítícího monitoru. Kdybyste přišli blíž, mohli byste si prohlédnout titulní stránku serveru vyhledávání v registru obyvatel. V bílé liště byste si přečetli na detektivově klávesnici čerstvě vyťukané jméno „Lenka Plahvivá“. A pod ní malý, výmluvně červený nápis.

ODKAZ NENALEZEN

***

„Notak, miláčku, nerozčiluj se, víš, že ti vždycky stoupne tlak.“

„Jenže, to prostě nejde,“mluvil o překot mezi jednotlivými sousty večeře.“Taková hloupost. Její jméno není v registru obyvatel, ona prostě neexistuje!“

„A jak se jmenuje?“zeptala se nesměle detektivova dcera, za což schytala od matky velmi káravý pohled.

„Lenka Plahvivá.“

Dívka vykulila oči. Vidlička s cinkotem spadla na zem. Špagety se rozmotaly a rozletěly po podlaze.

„Ale tati, tu znám! Teda, tak trochu, teda, totiž...“

„Jakto? Od kdy?“

„Přidala si mě do přátel na Facebooku,“zašeptala. „Včera.“

„Včera byla už mrtvá!“ Detektiv, jinak klidný muž, vstal a ukázal ke dveřím z obýváku.„Teď není čas na žerty! Mám toho dost, mazej do postele!“

„Ale já si nedělám legraci,“ píplo vyděšené dítě.

Detektiv zbrunátněl.

To už vstala i jeho manželka.

„Kolikrát jsem ti už říkala, ať si na internetu nepíšeš s cizími lidmi!“

„Ale já...tak dobře.“ Vzdala to. Odešla a pomalu za sebou zavřela dveře. Když rozhovor s někým připomíná pinkání míčku o zeď, je lepší najít si jiného partnera pro hru. Alespoň na čas.

***

Markéta Adamsová: Ahoj, kdo jsi?

Lenka Plahvivá: Jsem lísteček na tvé tváři, kapka rosy, letmý stisk

Markéta Adamsová: To je hezké, jsi básnířka?

Lenka Plahvivá: Jeden akord symfonie

Markéta Amasová: Nebo skladatelka? Povídej si se mnou!

Lenka Plahvivá: Holá věta ve scénáři

Markéta Adamsová: Herečka? Proč mi nenapíšeš něco normálního?

Lenka Plahvivá: Jsem lísteček na tvé tváři

Markéta Adamsová: Promiň. Asi sis mě s někým spletla. Nebo já tebe.

Je až politováníhodné, co všechno dnes dokážeme jediným kliknutím. A jak toho využíváme.

Vymazat z přátel kontakt „Lenka Plahvivá“? ANO

„Klik.“

***

Detektiv Adams už měl všeho akorát víc než dost. Tento večer už nezvládne nic jiného, než usnout, o tom byl pevně rozhodnut. Drnčivý zvuk z jeho nočního stolku mu oznámil, že předtím bude muset ještě zvednout telefon. No tak dobře.

„Haló?“

„Nó, pane detektive, tady Hlejsa.“

„Kdože?“

„Nó, přece víte, ten z pitevního. Byli jsme spolu v kavárně.“

„Ahá tak co se děje.“

„Pominu-li skutečnost, nó, že mi dlužíte peníze za dvě kafe a jeden čaj, pane...“, odmlčel se patolog na okamžik, jako by čekal na omluvu. Když se nedočkal, pokračoval:

„Nó, tak já vám zase dlužím jednu informaci, kterou jsem vám nestačil říct, než jste, jaksi...“

„Mluvte!“

„Nó, měli bychom přehodnotit, zda jsme z textu jméno rozšifrovali správným způsobem.“

Detektiv vyskočil z postele.

„Proč?“

„Pitva prokázala, že naší zkoumanou obětí byl muž.“

***

Jsem Lísteček na tvé tváři

Kapka rosy

Letmý stisk

Jeden akord symfonie

Holá věta ve scénáři

Jsem lísteček na tvé tři

Jsem jméno, co není

I je

Jsem věčný

Jsem neproměnný

Zdůrazněný

Vytržený

Jako datum v kalendáři

dd.mm.rrrr

***

(Věnováno památce kamaráda, který nedojel do cíle.)

Autor: Kateřina Moudrá | úterý 24.11.2009 15:16 | karma článku: 16.00 | přečteno: 1093x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Dita Jarošová

Milý pane Vaňku !

Zdravím od Krkonoš! Jak jste naladěn? Co vaše srdce? Dříve zkrátka byla ta zahrádka, soběstačnost na pořadu dne, člověk, pokud chtěl přežít, lecos si vypěstoval, také vyměnil v naturáliích. Po retru však neprahnu, ani v nejmenším.

16.6.2019 v 14:42 | Karma článku: 12.62 | Přečteno: 532 | Diskuse

Zdeňka Ortová

Třikrát kávu, prosím!

Máte dnes s kým jít na kafe? Jestli ne, tak já vás zvu. A pokud ano, tak nevadí, i tak si ke mně můžete přisednout.

15.6.2019 v 15:24 | Karma článku: 25.41 | Přečteno: 859 | Diskuse

Dita Jarošová

Vrtačka /povídka/

Klíč od svých dveří si každý hlídá jako ostříž, občas se ovšem přihodí, že tato, tak důležitá věc, zůstane ležet na lavičce kdesi na letišti v Ruzyni anebo Václava Havla, jak kdo chce.

14.6.2019 v 22:20 | Karma článku: 11.18 | Přečteno: 206 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 11

Člověk může mít naději na klid, ale to je ve školství vždycky ošemetné. Ovšem i v těch nejnepokojnějších dobách mi nějak zázračně bylo jasné, že přes to všecko je ve školství hluboký smysl...

14.6.2019 v 14:57 | Karma článku: 19.43 | Přečteno: 784 | Diskuse

Zbyšek Hlinka

Rozbor básně My chceme motýle

"Oblíbená" školní disciplína "co tím chtěl básník říct" si zaslouží oprášení. Byť já osobně jsem tuto disciplínu dost nesnášel, nyní ji použiju bez rizika, že se mé ohodnocení projeví na vysvědčení nebo na mé odměně za práci.

13.6.2019 v 22:13 | Karma článku: 25.22 | Přečteno: 748 | Diskuse
Počet článků 60 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1124
Autora mohou skutečně poznat pouze jeho čtenáři.

Najdete na iDNES.cz